Mistře náš, jenž jsi na Floridě,
odhal opět jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako ve studiu, tak i na koncertech.
Progres náš vezdejší dej nám dnes.
A připomeň nám svoje viny,
jako i my vzpomínáme na svoje viníky.
A uveď nás v pokušení zas,
Vysyp to a znovu hobluj jako ďas!
ATHEIST.

A on skutečně modlitby bezvěrců vyslyšel, vystoupil ze spánku svého dlouhého a přinesl jim čtvrté evangelium podle „Jupitera“, aneb další letošní comeback, který se bezesporu povedl. Proč?

Nemusíte mít příliš vřelý vztah k death metalu, ještě navíc k progresivnímu, nemusí se vám nutně líbit CYNIC nebo PESTILENCE, se kterými jsou floridští všemožně rozumově stavěni do řady a konečně nemusíte být ani ti, kdo si celých těch sedmnáct let přáli a de facto vymodlili návrat ATHEIST, abyste na první, možná až na druhý, poslech poznali, že do drážek novinkového alba byl zaryt hodně kvalitní materiál.

Především musím zmínit první skladbu „Second To Sun“, v jejíž třicetivteřinovém úvodu se symbolicky a směle představí kytary s bicími, tak aby oba nástroje daly jasně na vědomí, kdože tu bude míti hlavní slovo. Poté se rozpoutá bouře s větrem o rychlosti 11,000 mílí za hodinou, která se v té samé písní vyzívá k tomu, aby nikdy neskončila. Ona sice v osmi fázích ustane za velice rozumných a produkčně výtečně nadesignovaných třicet tři minut, ale zážitek zanechá vskutku hluboký a nesmazatelný. Původ tohoto živlu je sice jasně indentifikovatelný, nicméně svým vyzněním připomíná i jiné možné hudební úkazy, což spokojeně shledávám dalším pozitivem.

Jmenovitě sice nevím jak je správně dle příruček definovaná grindová rychlost, avšak občasné tempo „Jupiter“, vedle převládajícího velmi spěšného, se na tuto formulaci vehementně táže. Dále se jedná o zpěv kolikrát dodávající pocit až blackového smradu, kde například v „Live And Live Again“ je nastíněn v podobné náladě i doprovodný vokál. Na druhou stranu jde až o téměř nedeathmetalové, poměrně srozumitelné a rozeznatelné intenzivní kázání se specifickým variačně štěkavým zabarvením. Potom tu máme neuvěřitelně rozmanitý, nápaditý a precizní přednes bicích nástrojů, jenž je umocněn opravdu delikátně vypiplaným zvukem nahrávky. Ba co více, sprchy kaťuší neskutečných úderů jsou schopny velmi nápaditě doplňovat další vymoženost souboru, a to je práce a kreativita kytaristů. Tyto dva instrumenty spolu neustále rozmíchávají všemožné druhy gradací ústící v mohutná, nikoliv přefouklá, kytarová sólování, jež sou vyzívány na zteč i vitální basovou linkou, kolikrát prezentovanou charakteristickým prkenným pleskáním.

Po muzikantské stránce se bez diskuze jedná o bezchybnou mistrovskou high-tech mašinu předvádějící abnormálně temperamentní představení, nepostrádající vyvážený cit pro různé druhy poutavých nástrojových ekvilibristik, přinášející rychlé a efektní změny temp, sem tam osvěžené zmírněnou extrémní melodikou („When The Beast“). V této souvislosti musím hned na pravou míru uvést, že kapela na žádné pozici nikdy nesklouzává k samoúčelnému přehrávání nebo uměleckému bloumání a z celkového provedení vyzařuje v podobném druhu hudby vzácná teamová duše. Fakt, který udržuje posluchače ve střehu a vždy připraveného, zvláště pak konejší můj na toto téma dosti přecitlivělý vkus. Bravo si zaslouží i mezi nebem a zemí pendlující textové filozofie, stejně tak štiplavé avšak nelaciné kritiky „Fraudulent Cloth“ anebo „Faux King Christ“.

Otázkou, kterou sám o sobě nemohu zodpovědět, zůstává zdali „Jupiter“ je skutečně to, co chtěli fanoušci ATHEIST mít. Ze své pozice nahodilého zvědavce, příliš neholdujícího tomuto šálku metalu (to však neznamená, že ho apriori odmítám), mohu s klidným svědomím použít spojení „kvalitou ke zpestření hudebního života“. Člověk po více posleších až nostalgicky hříšně, ale při momentální formě čtveřice snad i opodstatněně, vzpomene na dokonalost otců žánru DEATH.